Dnes bych se s Vámi ráda podělila o inspirativní terapeutický dopis, který napsala jedna mladá žena svoji depresi. Tento dopis mne hluboce dojal svou upřímností, odhodláním a optimismem. Terapeutické dopisy se v terapii tradičné využívají zejména u vztahových problému, kdy si pojmenujeme a prožijeme emoce, které se spojují s druhým člověkem. Zde je tím druhým personifikována deprese neboli Temnota.
Pokud Vás dopis zaujal, podívejte se na další Katčiny příspěvky na Instagramu, které zveřejňuje na profilu “thediaryofyourself”.
Ahoj temnoto,
to jsem já. Zase. Chtěla bych se tě zeptat jak se dneska máš? Jestli pořád černě nebo jestli si někdy pustíš tu bílou barvu k sobě. Víš já už bych ji k nám docela ráda pustila. Jsem unavená z té negativní nálady a planých úsměvů, když musím. Slyšíš? Chci zase žít. Vím na co myslíš. Tu myšlenku mi vždycky nahodíš, když už nemáš další argumenty. „Má to smysl žít?“ Jak to vlastně myslíš, jestli to má smysl žít? Ty sis nevšimla, co všechno už jsem dokázala? Co všechno jsem zvládla? A kde všude jsem byla? Kolik lásky jsem dala a kolik se mi vzala. Kolik jsem milovala a a stále miluju. Podívej se kolem na ty všechny lidi, co teď mají strach. To přece není jen tak. Myslíš si, že to teď vzdám? Aha. Ty na to spoléháš. Nemyslím si, že tím všechny otravuju. Oni vážně mají starost. Sama přece víš, že mám teď další šanci opravdu milovat. Ty už mu nevěříš? Ale já mu věřím. On se vrátí. Ale já chci čekat. A když to nevyjde, tak budu přece žít dál. Jednou někdo přijde a bude mě milovat. Proč si myslíš, že ne? Kde si vzala tu obrovskou nedůvěru k lidem hm? Kdo tě tak moc zklamal? Ale víš, že to bylo jejich? Oni si řešili nějaké komplexy na tobě. Ty přece víš kdo jsi. Nejsi zlý člověk. Potřebuješ tady být, musíš tady být. Budeš jednou součástí něčeho velkého, uvidíš. Co když ne? Tak jak nemáš jistotu v tom, že to přijít nemusí, taky nemáš jistotu, že to třeba přijít může. Že budeš zase zklamaná? Tak budeš. Budeš plakat, ale jen chvíli, protože zase najdeš řešení, jak z toho ven. Zvládneš to. Nemusíš tu sílu hledat, máš ji v sobě. Ty si to řídíš, ty jsi ta nenahraditelná špetka mezi miliony lidmi. Minulost? Nechceš už za ní zabouchnout dveře? Sama víš, že to nebylo jednoduchý, ale zkus trochu dýchat ten nový vzduch, ne pořád ten starý. Otevři okno a pořádně se nadýchej toho novýho vzduchu, co vítr přinesl. A začni žít. Vezmi si tu bílou temperu a kresli do tý černoty. Najdi novou cestu a způsob. Odboč, aniž by ses bála střetu. Věř svoji intuici, ona tě nechce zklamat, protože to jsi ty. Je tvořena z tvé hlavy, srdce a myšlenek. Chce pro tebe to nejlepší. Já se taky bojím. Věř mi. Jsem podělaná strachy. Promítá se mi všechno to zklamaná a probrečený večery do polštáře. Přemítá se mi, jak mi nikdo nerozumí. Všichni mi kostlivci vylézají ze skříně a straší mě po nocích. Moje bláznivý spontánní já stojí v rohu s otevřenou pusou a snaží se přijít na to, kdy to všechno začalo být tak těžký. Jen přihlíží a čte si mé myšlenky o dopisech na rozloučenou a snaží se to gumovat. Nechce nikomu dovolit, aby mi kecal do toho jaká jsem nebo co dělám, ale je tak maličká a nemá sílu. Utlačená tím vším „Katko uklidni se“ „Takhle se nemůžeš chovat“ „Co ti zas je?“ „Chováš se, jak malé děcko.“ „Nemáš svůj názor?“ „To nemáš trochu sebeúcty?“ „Už by si měla trochu dospět.“ „Podívej se, jak vypadáš.“ „Je mi fuk, co děláš.“
Já vím, že si to neměla lehké. Naložila jsem ti toho moc. Schovávala jsem tu každou slzu za úsměv. Nedala ti šanci se ani odmilovat, ani smutnit, ani si odpočinout, ani jsem si nepoklepala na rameno, jak dobrá jsi. Neřekla ti, že to bude dobré, nedala ti šanci se vyjádřit. Nechala jsem tě spát pod peřinou a věřit, že se to všechno napraví samo a ty se vyléčíš. Zalepila jsem ti pusu pásko, aby sis nikomu nestěžovala a namalovala jsem ti rty to nejjasnější rtěnkou, aby si mohla říkat zřetelně a jasně „Jsem naprosto v pohodě“. Nechala jsem tě vyspat s klukem o kterého si nestála. Nechala jsem tě ztratit kluka, o kterého si stála, ale bála ses. Nechala jsem tě, aby si poslouchala ty urážky a ponižování tvého otce, kterého miluješ. Nedivím se, že jsi skeptická, taky bych byla. Ale teď jsem tady rozumíš? Jsem připravená ti pomoc. Už ti nenechám ubližovat, chci ti pomoct. Nakreslit ti bílou barvou, to co tě čeká. Slíbit ti, že budeš konečně šťastná, že už se nikdy nepropadneš. A když se se zklameš, nechám tě plakat a pak budu zase tady. Budu za tebe kopat, budu tady s tebou. Protože TY jsi pro mě teď nejdůležitější. Nechala jsem si vytetovat „believe in yourself“ ale v sama sebe jsem nevěřila. A proto jsem tady. Po těch 23 letech už nechci za nikoho jiného bojovat, jen za tebe. Potřebuju, aby si mi věřila. Vím, že to tady bylo už několikrát, ale tentokrát to myslím vážně. Rozhodla jsem se přežít a žít. Stojí mi to za to. Ty mi za to stojíš chápeš to?
Tak se teď chyť mě a já se chytím tebe. Budeme na to dvě v jednom těle. Zachráníme jeden život. Svůj život. To je snad to nejvíc, co můžeme udělat nemyslíš? Sepíšeme všechno, co chceme dělat, kam chceme jít. Budeme konečně všechno říkat nahlas a nebudeme se bát toho, co si ostatní myslí. Budeme především dávat na sebe. Když se budeme chtít smát, budeme se smát a když budeme chtít plakat, potečou nám slzy. Nebudeme se za to stydět, protože to jsme my. A ti, kteří s námi budou občas i v tom nejhorším, s nimi budeme pak i v těch nejšťastnějších chvílích. Nebudeme se za nic omlouvat, co omluvu nevyžaduje. Nebudeme dávat ostatním víc, kteří akorát berou a nedávají. A každou minut si budeme užívat, prociťovat a trávit s kým chceme, ne s kým musíme. Zdá se ti to jako fér? Už mi trochu věříš? Nebo máš pořád velký pochybnosti? Jestli máš, nevadí to. Jednou za čas půjdeme k někomu, s kým o tom budeme moct otevřeně mluvit. Aby se už nikdy nestalo, že to zameteme pod koberec. Připravená? A kdo byl. Tak pojď. Jdeme do toho velkýho světa bojovat za sebe.
A ještě jedna věc. Promiň. Už tě neopustím.
Pokud máte otázky nebo podněty k článku, budu ráda za Vaši zprávu na katarina@neveshlavu.cz
